Výstava

Muchovo muzeum – jediné muzeum na světě věnované životu a dílu světově známého představitele secese Alfonse Muchy (1860-1939) bylo otevřeno veřejnosti v Praze 13.2.1998.

Muzeum je rozděleno do sedmi částí:

Dekorativní panó; Pařížské plakáty; Documents Décoratifs; České plakáty; Olejomalby; Kresby a pastely; Fotografie a osobní memorabilia umělce.

Výstavu uzavírá působivý dokumentární film o životě a díle Alfonse Muchy.

Řada vystavených exponátů je veřejnosti představena poprvé, protože pochází ze soukromé sbírky rodiny.

 

Část I. Dekorativní panó

Secesní styl, jehož byl Alfons Mucha předním představitelem, si žádal vytvoření dekorativního schématu pro zdobení předmětů, jež by umožňovalo opakování stylového vzoru. Muchovo dílo vychází z grafického obrazu, který je řazen do cyklů podle tradičních námětů obvykle čerpajících ze světa přírody. Mucha proto svůj první soubor dekorativních panó z roku 1896 nazval Čtyři roční doby. Ve stejném duchu vytvořil další velmi úspěšné soubory panó, dodržující schéma čtyřnásobné či dvojnásobné variace tématu. K nim patří například Čtyři květiny (1898) a Čtyři denní doby (1899) pocházející z doby, kdy byl Muchův styl již plně rozvinut. Stylizované spojení rostlin a krásných žen vyjadřovalo radostnou představu života, jež byla u dobového obecenstva velmi oblíbená. Za umělecky nejzávažnější lze považovat cyklus Čtyři umění (1898), vytvořený v několika technikách, kde vyniká zejména poetická kvalita Muchových návrhů.

 

Čtyři umění

V tomto souboru opěvujícím čtyři umělecké žánry upouští Mucha úmyslně od tradičních atributů jako ptačí pera, hudební nástroje či malířské potřeby a zachycuje každé umění na pozadí určité denní doby – u Tance jde o ráno, u Malířství o poledne, Poezii spojuje s večerem a Hudbu s nocí.

 

Čtyři denní doby

Čtyři ženské postavy představují různé části dne. Každá je zasazená do přírodního prostředí zarámovaného kompozičně složitým motivem připomínajícím gotické okno.

 

Čtyři květiny

V tomto cyklu, pro nějž zvolil naturalističtější pojetí, se Mucha projevuje jako citlivý a pečlivý pozorovatel přírody. Originální akvarely dvou květin – Karafiát a Kosatec – se objevily již na Muchově výstavě v rámci Salonu des Cent v červnu 1897, celý cyklus byl však k vidění až následujícího roku.

 

Část II. Pařížské plakáty

Plakáty, které Mucha vytvořil v 90. letech v Paříži, představují proslulou a celosvětově nejznámější část umělcova díla. Právě jejich prostřednictvím prosadil vlastní variantu nového dekorativního stylu. Nejzásadnější jsou plakáty vytvořené pro slavnou pařížskou herečku Sarah Bernhardtovou, z nichž první vznikl již na přelomu let 1894 a 1895 a zachycuje ji v roli Gismondy. Rozdíly v tvarové a zejména barevné koncepci, jež lze dobře pozorovat na zachovaných návrzích a zkušebních tiscích tohoto plakátu, ukazují Muchovo usilovné hledání nového projevu v plakátu, přestože šlo o velmi rychlou zakázku. Jeho umělecká revoluce spočívala v tom, že dosavadní barevně křiklavý pařížský „salon ulice“ nahradil noblesou, což vyzdvihlo roli plakátu v moderním umění. Plakáty pro Sarah Bernhardtovou však zachycují i dramatickou atmosféru (Médea, 1898). Škála Muchových návrhů je pozoruhodná: od jemných a stylově vytříbených plakátů pro umělecké prostředí (Salon des Cent, 1896, 1897) až po robustní velkoformátové návrhy pro účely čistě komerční (JOB, 1898, Cassan Fils, 1896). Všechny jsou dokladem Muchovy neobyčejné invence a smyslu pro vizuálně účinnou formu.

 

Gismonda

Právě tento plakát Muchu proslavil. Historie jeho vzniku je legendární a mnozí komentátoři se přeli o její detaily. I sám Mucha nepochybně v okolnostech, jež vedly ke vzniku tohoto plakátu, viděl ruku osudu.

Vše se odehrálo o Vánocích roku 1894, kdy Mucha dělal korektury v Lemercierově tiskárně jako výpomoc příteli. Sarah Bernhardtová tehdy tiskaři nečekaně zavolala a žádala urychlené dodání nového plakátu pro Gismondu. Všichni Lemercierovi výtvarníci měli dovolenou, a tak se tiskař obrátil na Muchu. Žádost „božské Sarah“ nebylo možné nesplnit. Plakát, který Mucha vytvořil, byl ve svém žánru převratný. Dlouhý a úzký tvar, měkké pastelové barvy a nehybnost postavy zachycené téměř v životní velikosti vyvolávaly překvapivý pocit důstojnosti a vážnosti. Plakát se u pařížského publika těšil takové popularitě, že někteří sběratelé upláceli vylepovače, aby jej získali, nebo ho dokonce v noci vyřezávali z plakátovacích ploch.

Sarah Bernhardtová byla plakátem tak nadšena, že okamžitě nabídla Muchovi šestiletou smlouvu na tvorbu jevištních a kostýmních návrhů a plakátů. Ve stejné době umělec podepsal také exkluzivní smlouvu s tiskařem Champenoisem na výrobu komerčních a dekorativních plakátů.

Gismonda, zkušební tisk

Zajímavé jsou též dva původní zkušební tisky k Gismondě. Muchův plakát byl pro běžný formát tiskařského kamene příliš vysoký, a proto se předpokládalo, že byl vytištěn ze dvou desek. Zkušební tisk však dokazuje, že byl k tisku použit pouze jediný kámen. Také sytě růžové a žluté tóny ukazují, že Mucha původně zamýšlel vyvést plakát v jasných odstínech, jež byly oblíbené mezi soudobými pařížskými umělci jako Cheret či Toulouse-Lautrec. V průběhu práce se však rozhodl použít pro tento plakát měkčí pastelové odstíny, jež jsou pro Gismondu tolik příznačné.

Lorenzaccio

Ve hře Lorenzaccio od Alfreda de Musset hrála Sarah Bernhardtová mužskou roli Lorenza Medicejského. Příběh se odehrává v době obléhání Florencie tyranem Alexandrem, kterého na plakátu symbolizuje drak ohrožující erb města. Výjev v dolní části plakátu zachycuje Lorenza zvažujícího vraždu Alexandra.

Médée

Dramatik Catulle Mendes upravil Euripidův klasický text speciálně pro Sarah Bernhardtovou. Řecký hrdina Iásón, jenž byl doposud prezentován jako nedotknutelný mytologický ideál, je zobrazen jako bezohledný podvodník, který v honbě za sobeckými touhami zrazuje všechny, kdo ho milovali. Tím poskytuje Médeie psychologické ospravedlnění jejich strašných činů. Plakát zachycuje vrchol tragédie prostřednictvím osamělé postavy. Do starověkého Řecka zasazuje hru mozaikové pozadí a řecké písmeno „D“. Médeiin pohled plný děsu se upírá na blyštící se dýku v její ruce, potřísněnou krví vlastních dětí, které jí leží u nohou. Pozoruhodné jsou nezvykle detailně vykreslené ruce a hadovitý náramek na paži. Tento náramek, který Mucha navrhl při práci na plakátu, se Sarah zalíbil natolik, že si u klenotníka Georgese Fouqueta pro toto představení objednala stejný náramek a prsten, oba zdobené drahokamy.

Hamlet

V Shakespearově Hamletovi, kterého pro Sarah Bernhardtovou do francouzštiny přeložili Eugene Morand a Marcel Schwob, ztvárnila Sarah hlavní mužskou roli. V pozadí za ústřední postavou Hamleta se zjevuje duch jeho zavražděného otce, přecházejícího po hradbách Elsinoru. Utonulá Ofélie, ozdobená květinami, leží Hamletovi u nohou. Hamlet byl posledním plakátem, který Mucha pro Sarah vytvořil.

 

Část III. Documents décoratifs

V roce 1902 vydal Mucha pod názvem Documents décoratifs soubor 72 tabulí kreslených tužkou a projasněných bělobou jako stylové předlohy pro umělecká řemesla. Soubor spojující iluzivní naturalismus s abstraktním ozdobným rámováním obsahuje nejrůznější ornamentální a naturalistické rostlinné motivy, studie ženských hlav a akty. Jak soubor určený pro návrh šperků, nábytku, nádobí a mnoha dalších předmětů spojených s intimitou domácího prostředí naznačuje, chtěl Mucha představit své bohaté dekoratérské zkušenosti, jež zejména díky jeho práci pro Světovou výstavu v roce 1900 a návrhu interiéru Fouquetova zlatnictví přerostly z práce v ploše v práci v prostoru. Šlo mu o vytvoření kompletního vzorníku nového stylu. Ač v té době byla již secese na ústupu, nelze než obdivovat nejen Muchovo kreslířské mistrovství, jež v Documents décoratifs prokázal, ale i schopnost zachytit v tomto stylu celý svět předmětů jakoby prostoupený silou přírodního růstu.

 

Část IV. České plakáty

Po návratu do vlasti v roce 1910 se Alfons Mucha vrátil i k dlouhodobé touze systematicky a programově svým uměním oslovovat rodný lid a vyjadřovat jeho potřeby a ideály. Postupně tak vzniká soubor plakátů výtvarně odlišných od plakátů pařížských. Objevují se zde dvě hlavní témata – nové uchopení folklóru zdůrazňující barevnou krásu moravských krojů a něžný typ slovanských dívek (Pěvecké sdružení učitelů moravských, 1911) a slavnosti a slety tělocvičné jednoty Sokol, jež se stala symbolem národního sebeurčení již v 19. století. Dále zde nalezneme také plakáty důrazně odsuzující útisk Slovanů (Loterie Národní jednoty, 1912) či lyrické vzpomínky na pařížské motivy (Princezna Hyacinta, 1911). Ornament je zde již zcela podřízen melodii linií.

 

Loterie Národní jednoty

Plakát je pojat v protiněmeckém duchu, který v 19. století převažoval. Loterie byla jedním ze způsobů získávání prostředků pro výuku v českém jazyce. Na plakátu vidíme Čechii, symbolickou matku českého národa, sedící v zoufalství na mrtvém stromě. Jedna její ruka spočívá na dřevěné sošce Svantovíta, pohanského boha se třemi tvářemi, který byl ochráncem starých Slovanů. Školačka nesoucí knihy a tužky upírá na diváky vyčítavý pohled, dožadujíc se podpory pro své vzdělání a pro churavějící Čechii.

 

Část V. Malby

Ačkoliv je Alfons Mucha znám především jako kreslíř a grafik, na mnichovské Akademii výtvarných umění studoval i malbu. V devadesátých letech 19. století se Mucha soustředil zejména na grafické zakázky a v malbě pak převažují především portréty a volné portrétové studie. Mucha zprvu maloval svá větší alegorická díla temperou (Věštkyně, 1896) a teprve s uvolněním stylových vazeb na počátku 20. století a nalezením velkého tématu pro obrazový cyklus z dávnověku a historie Slovanů se obrací k olejomalbě ve velkém formátu. Tajemná Žena v divočině (též známá jako Hvězda, 1923) je dokladem Muchova umění v tomto žánru, kdy propojením realismu a symbolismu vytváří něco mnohem zásadnějšího a podnětnějšího než pouhé pokračování tradice historické malby. Tento potenciál Mucha objevil a plně rozvinul v cyklu maleb Slovanská epopej.

 

Hvězda

K tomuto obrazu zobrazujícímu ruskou venkovanku, jež se smířeně odevzdává svému nevyhnutelnému osudu, vytvořil Mucha nejméně čtyři přípravné studie. Obraz, také známý jako Zimní noc či Sibiř, vyjadřuje hloubku Muchova vztahu k Rusku a jeho lidu. Mucha navštívil Rusko v roce 1913, když pracoval na předběžných skicách pro Zrušení nevolnictví na Rusi: Svobodná práce – osnova národů, jedno z pláten Slovanské epopeje. Ačkoliv jeho fotografie z této cesty zachycují mnoho ruských rolnic podobných ženě z Hvězdy, modelem pro tuto malbu stála ve skutečnosti Muchova žena Marie. Mucha patrně vytvořil tento obraz v reakci na strašlivé utrpení, které ruský lid postihlo po bolševické revoluci. V letech 1918–1921 byla země zmítána občanskou válkou, která vedla k hospodářské krizi a hladomoru, jemuž v Povolží padly za oběť milióny lidí.

 

Část VI. Kresby a pastely

Vystavovaný soubor kreseb se snaží ukázat pozoruhodné tvůrčí zázemí, které měla Muchova tvorba právě v kresbě. Týká se to nejen precizních studií tužkou, ale zejména kreseb, jež často vyjevují nezvykle expresivní fakturu - Návrh okna, kolem r. 1900.

 

Část VII. Ateliér a fotografie

Ve druhé polovině devadesátých let 19. století vytvořil Mucha ve svém pařížském ateliéru v Rue du Val-de-Grâce pozoruhodný fotografický soubor modelek. Tyto fotografie zachycují jedinečnou atmosféru celého studia, jež bylo samo o sobě svébytným uměleckým světem, čímž výrazně posunuly tehdejší využití fotografie jako levného prostředku pro tvorbu studií. Právě v tomto ateliéru Mucha přijímal mnohé návštěvy pařížských literátů, umělců a hudebníků a zde také promítal první filmy bratrů Lumierových. V pozadí za modelkami, jejichž pózy často připomínají postavy Muchových secesních plakátů, najdeme kromě malířových vlastních děl také různé bizarní a orientální předměty a textilie, množství knih i nábytek, jehož jednotlivé kusy se částečně zachovaly dodnes. Na výstavě je z nich vytvořeno malé ateliérové zátiší. Vystavené fotografie jsou reprodukce z původních skleněných desek.

 

Vystavené exponáty této části výstavy představují průřez celým Muchovým dílem prostřednictvím drobných předmětů a fotografií z jeho uměleckého i rodinného života. Kuriozitou je kresba osmiletého Muchy (Ukřižování, 1868) ukazující lidové umění jako inspirační zdroj. Zajímavé jsou i karikatury z doby jeho mnichovských studií či ilustrace pro francouzské dětské časopisy. Další skupina exponátů, vztahující se k jeho dekorativnímu stylu devadesátých let 19. století, naznačuje šíři a variabilitu umělcových aktivit např. Dekorativní talíř, 1897, Návrh vázy nebo šperku, kolem 1900. Nechybí zde ani Muchův nejambicióznější projekt – nádherný Otčenáš (Le Pater, 1899). Na jeho patetický obsah navazují příklady expresivních pastelů a ojedinělá Muchova práce sochařská - Akt na skále, 1899. Muchovy návštěvy Spojených států dokládá novinová zpráva a plakát k Muchově výstavě v Brooklynském muzeu (1921). Jeho pozdější, vlastenecky laděné tvůrčí období zde připomíná skica pro Primátorský sál Obecního domu v Praze (1910), slavné návrhy československých bankovek či návrh vitráže pro chrám sv. Víta v Praze (1931). Další zajímavostí jsou i odznaky, které Mucha navrhl pro Českou zednářskou lóži.

 

Otčenáš (Le Pater) – titulní strana a 2 následující strany

Mucha považoval Otčenáš za jednu ze svých nejlepších prací. V Paříži ho nákladem 510 číslovaných výtisků (390 ve francouzštině a 120 v češtině) vydal Henri Piazza, jemuž Mucha celé dílo věnoval.

O Otčenáši Mucha napsal: „V té době jsem viděl, že má cesta vede jinam, někam výš. Hledal jsem prostředek, který by šířil světlo dosahující až do nejodlehlejších koutů. Nemusel jsem hledat dlouho. Otčenáš. Proč nevyjádřit jeho slova obrazem?“

Mucha v Otčenáši rozdělil modlitbu do sedmi veršů. Každý verš pak analyzuje na třech dekorativních stranách. Na první uvádí verš latinsky a francouzsky v dekorativní kompozici složené z geometrických a symbolických motivů. Na další straně pak podává svůj komentář k obsahu verše a podobně jako ve středověkých iluminovaných rukopisech dekoruje první písmeno. Třetí strana nese Muchův monochromatický obrazový výklad verše. Tyto vizionářské ilustrace představují zápas člověka na jeho cestě z temnoty ke světlu.

 

Fotografie Muchovy rodiny a přátel / Fotografie Muchova ateliéru a jeho modelů